Po několika letech, kdy se inflace v Česku držela nízko a nedosahovala ani jednoho procenta, došlo loni ke změně. Kvůli rychlejšímu ekonomickému růstu a zvyšujícím se útratám domácností se inflace přehoupla přes dvě procenta. Tento vývoj nutí lidi starat se více o to, jak ochránit své úspory před poklesem kupní síly, zvláště když běžné i spořicí účty u bank nabízejí zhodnocení, které za růstem spotřebitelských cen zaostává.
„České domácnosti mají v průměru stále okolo 65 procent svého majetku na bankovních účtech,“ říká v této souvislosti Vladimír Weiss, finanční poradce společnosti Partners, a dodává, že v porovnání se západní Evropou se jedná o nadprůměrné číslo. Svou roli hraje i větší konzervativnost.
Podle Weisse se Češi sice snaží na nízké sazby u bank reagovat, často však bez většího přemýšlení v souvislostech či bez alespoň minimálního plánování, například ohledně toho, co si od svých investic slibují. Češi také důkladně nezvažují možná rizika. „Investují do nemovitostí, mnohdy však na dluh, nakupují firemní dluhopisy, které jsou leckdy nevalné kvality, a pouštějí se i do různých spekulací, například na vývoj cen kryptoměn,“ vypočítává poradce neduhy tuzemských drobných investorů.
Zmiňuje také to, že Češi v mnoha případech neberou v úvahu ani likviditu svých investic, tedy to, jak rychle by se k penězům dostali v případě, že si to jejich finanční situace vyžádá.
Podle výpočtů Institutu strategického investování (ISTI) při Fakultě financí a účetnictví na VŠE činila od roku 1993 průměrná inflace v Česku 4,4 procenta ročně. „Domácnosti trpěly inflací nejvíce v devadesátých letech, přičemž průměrný roční růst cen v letech 1993 až 1999 byl okolo 10 procent,“ uvádí Marián Bednarčík, analytik ISTI, a připomíná rok 1993, kdy ceny vzrostly i díky deregulacím dokonce o 20,8 procenta.
V novém tisíciletí už byl vývoj příznivější. Od začátku tisíciletí až do začátku ekonomické krize v roce 2008 rostly spotřebitelské ceny v průměru zhruba o tři procenta. „Od roku 2009 bylo možné zaznamenat postupné zotavování ekonomiky nejenom v Česku, ale také v Evropě a ve světě, což bylo doprovázeno rekordně nízkými inflačními hodnotami,“ říká Bednarčík. To se příliš nezamlouvalo centrálním bankám (včetně ČNB), které ve snaze dostat inflaci ke svým inflačním cílům přistoupily k různým do té doby nestandardním krokům. V případě Česka to bylo umělé oslabování měny, které probíhalo od listopadu 2013 až do dubna loňského roku.
Jak bylo zmíněno, i spořicí účty v současnosti nabízejí nízké zhodnocení. Obvykle do jednoho procenta. Důvodem je přebytek peněz, který mají banky k dispozici. Nic je tak nenutí lákat spořitele atraktivnějšími úroky.
Na druhou stranu spořicí účty mají i své výhody. „Takový účet je zdarma, peníze jsou kdykoliv k dispozici a není zde prakticky žádné riziko ztráty peněz,“ říká Weiss z Partners s tím, že tyto účty jsou ideální spíše pro krátkodobější spoření v řádech měsíců či pár let.
Pro spoření ve střednědobém horizontu (okolo pěti let) pak již Weiss doporučuje mix různých produktů, kromě spořicích účtů také třeba stavební spoření a podílové fondy. „Sestavení takového portfolia se odvíjí od vztahu klienta k riziku, od výše dostupných finančních rezerv, od očekávání klienta a požadavků na likviditu,“ vysvětluje.
Právě stavební spoření se v poslední době v Česku opět stává vyhledávaným produktem. Souvisí se to snahou lidí zajistit si peníze na budoucí koupi bytu. Navíc při optimálním vkladu 1700 korun dosahuje zhodnocení i díky státní podpoře okolo tří procent za rok, tedy třikrát více než nejvýnosnější spořicí účty.
V delším časovém období již podle Weisse nestačí jen spořit, ale k poražení inflace dosažením vyšších výnosů je třeba i investovat. Vhodným nástrojem mohou být například podílové fondy, zde je však třeba si dát pozor nejen na výši vstupních poplatků, ale i těch za správu, které si z objemu investovaných peněz berou každý rok investiční společnosti. Zejména u podílových fondů investujících do akcií může takový každoroční náklad činit i přes dvě procenta, což v dlouhodobém období může mít výrazný dopad na zhodnocení.
Výhodnější variantou tak mohou být burzovně obchodované fondy (ETF), kde se roční náklad často pohybuje v setinách či desetinách procenta. Problémem však je neexistence ETF v korunách, což českého investora vystavuje kurzovému riziku.
Zdroj: iHNed.cz